Zhlédnutí: 31
V současné době jsem členem dvou skupin, které se pokoušejí něco smysluplného společně tvořit. Jsem koordinátorem FB skupiny, která se učí dostat vědomosti o práci s energiemi, s kvantovým polem a kvantové fyziky do praxe skrze meditaci a vizualizaci podle metody Lynne McTaggart. A jsem členem jedné anglické skupiny komunitního bydlení (community cohousing group).
U obou skupin sleduji, jakými procesy lidé procházejí, když chtějí vytvořit funkční komunitu s nějakým společným cílem/záměrem. A jak rozdílně tvoří komunity vědomí lidé.
Skupin na FB nebo kolem různých aktivních lídrů najdeme mraky, ale ty většinou pomáhají jednotlivcům nějak zlepšit svůj život, profesi nebo svoje hobby. Učí je v dané oblasti růst. Což každý potřebujeme. Na své cestě tak můžeme najít mnoho pomoci v podobě různých lídrů různých oborů, kteří nejednou poskytují kvalitní informace a kvalitní vedení i zcela zdarma. Takže člověk v tom není sám.
Dvě skupiny, dva přístupy
Všimla jsem si, že mezi těmi, kteří mají potřebu se svým životem něco udělat, existují dvě skupiny lidí, které se svým přístupem ke změně velmi liší.
Člověk z první skupiny zjistí, že má problém, najde si informace, jak s tímto problémem naložit, nebo poslechne své vnitřní vedení – a jedná. Změnu ve svém životě sám nebo třeba i s pomocí terapeuta/kouče člověk udělá. A pak jde řešit další problém…
Člověk z druhé skupiny zjistí, že má problém, najde si informace, jak s tímto problémem naložit – a pak obíhá všechny možné terapeuty, aby změnu udělali za něj.
Aby oni jej dostali do jeho vytouženého stavu.
Spoléhá se tolik na to, že někdo jiný za něj tu práci udělá, že jej vůbec nenapadne začít něco dělat sám. Podle rad, kterých je všude plno.
Nebo obíhá všechny možné kurzy, které sice učí, jak změnu udělat, ale člověk jenom sbírá informace. Má dobrý přehled, ale sám ve svém životě nedělá nic. Nebo téměř nic. Protože to je nepohodlné a vyžaduje to vyjít z jeho zaběhané pohodlné rutiny. Nebo protože neví jak. A hledá terapeuta, který to udělá za něj.
Když posloucháte takového člověka, je většinou plný křivd a cítí se být obětí těch druhých či osudu.
Tím se nikomu nevysmívám, nezlehčuju tento stupeň, sama jsem na této pozici byla dlouhá léta a vytrvale a úspěšně jsem ji držela, protože v té době ještě kolem nebyly žádné informace, jak s tím zacházet, a já nic lepšího neuměla.
Náplasti církve
Bylo to v době mého aktivního křesťanství a církev na problémy života umí nabídnout jenom sadu málo užitečných dogmat, která stejně ani většina křesťanů nežije. K mému vědomému růstu sice v té době pomohla užitečná doporučení Ježíše z Bible, jak “žít správně”, ale to byl pouze první stupeň, základní pravidla pro probuzené lidi, jak žít lépe.
Pokud je aplikujeme do života, dostaneme se později na další stupeň, kdy potřebujete dělat se svým životem a mentálním nastavením hlubší pořádek, a tam církev neumí pomoci.
Jak se můžeme ohlídnout 2000 let zpátky, náboženská dogmata k transformaci lidstva fakt nepřispěla.
Můj růst mohl pokračovat teprve až jsem z církve odešla a začala se učit u tzv. pohanů. Což je pojmenování církve pro lidi mimo církev. Nelichotivé pojmenování.
Když se topíme v problému
Tím rozhodně nezlehčuju skutečnost, že každý z nás občas skutečně potřebuje najít pomoc někoho, kdo pomoc umí.
Když se topíme v nějakém problému, nejsme schopni jej vidět z nadhledu a jednat a myslet dobře. A pomoc potřebujeme.
A je tu pointa
Ale pointa mého vyprávění je ta, že
1/ existují lidé, kteří chtějí změnu, a aktivně něco sami se sebou dělají
2/ a existují lidé, kteří chtějí změnu, ale očekávají, že tu změnu za ně udělá někdo jiný. Že jim stačí jediné – věřit, že změna nastane. Až jim to někdo zařídí.
Mylné očekávání Spasitele
Na tomto mylném přístupu je třeba postaveno celé náboženství a čekání na Spasitele, který je z toho “ošklivého světa” vytáhne a oni budou konečně šťastni někde mimo tento svět a tento život.
Namísto toho, aby se o tu změnu aktivně postarali sami a sami udělali svět lepším místem k životu.
Namísto neustálého proklínání lidí ve světě a těšení se na to, jak “ti druzí” půjdou do pekla. Předtím však ještě musí zažít všechny hrůzy světa, aby viděli, zač je toho loket. To je to, co církev denně lidem nabízí.
Odvádím duše zemřelých do Světla, a vím, kolik duší zůstalo uvězněných v meziprostoru mezi Nebem a Zemí, protože pod vlivem neustálého vyhrožování církve peklem měli strach, že když půjdou do Světla, domů, tak budou posláni do pekla. A tak pro jistotu do Světla po smrti neodešly, bloudí světem a hledají tělo, na které by se mohli zase napíchnout a žít.
Partner to jistí
Jako lidé také většina z nás prochází určitou životní fází, kdy očekáváme, že nás zachrání nějaký partner/partnerka a my budeme konečně šťastni. Domníváme, že on/ona nám vnese do života změnu a radost, které potřebujeme a hledáme. A trápíme se, když se nic takového neděje.
Nebo si ve své potřebě se na někoho nalepit a nebýt sám, přitáhneme někoho, jako jsme my sami (zákon přitažlivosti nebo zrcadlení) a pak jdeme ke dnu ještě rychleji. Těch příběhů, včetně vlastního, znám mraky.
Vzdej to!
Takže už je snad jasné, že to, co mnozí lidé hledají na nejrůznějších místech pod heslem “zachraň mne”, nefunguje a je dobré, když se člověk co nejdříve dostane do fáze, kdy si uvědomí, že za svůj život je zodpovědný on sám a on sám si jej musí vylepšit do žádoucí podoby.
A v té chvíli nastoupí celý Vesmír a začne mu pomáhat a vést ho. Protože jeho vesmírní průvodci jsou nadšeni, že je konečně začne vnímat a naslouchat jejich vedení. Protože oni jsou skvělými kouči pro náš život a dobře vědí, co je pro nás dobré a co ne. Mají nás skvěle přečtené.
A možná, že právě v této chvíli nám průvodci do života přivedou toho pravého moudrého lidského kouče, který nás naším problémem provede tím správným způsobem.
1. krok - Vystup z komfortní zóny
Ať se usilujeme vylepšit svůj život sami nebo jsme součástí skupiny, která něco společně tvoří, první krok začíná tím, že musíme vykročit ze své zaběhané rutiny a začít pomalu dostávat do svého života změny, po kterých toužíme. Nelze vytvořit nový život, novou cestu – když pojedeme dál ve starých kolejích.
Je třeba udělat každý den něco, do čeho se nám nechce, protože to je nepohodlné, ale víme, že je to pro nás prospěšné.
Pomaličku si nastavit své ranní či večerní rituály, změnu jídelníčku, čas k meditaci a zklidnění, pravidelné čištění mysli nebo nějaké cvičení, které nám vyhovuje. Pomalu. Kousek po kousku.
A doporučuji si ty změny zapisovat nebo odškrtávat do deníku nebo do nějakého podobného přehledu, jaký jsem vytvořila a můžete si jej stáhnout u článku Challenge 2021.
Stejně tak nemá moc mnoho změnit k lepšímu ani skupina, jejíž členové si drží své pozice a nejsou ochotni udělat něco navíc, než je jim pohodlné. Kdy skupinu energeticky i fakticky táhne nějaký lídr / lídři a zbytek se pohodlně veze. Nechtějí udělat žádný závavek a aktivně se podílet na tom, co je na pořadu dne. Protože jsme se moc naučili se starat jenom sami o sebe.
Jenže komunity Nové Země už na tomto principu nebudou fungovat. A už vznikají skupiny komunitního bydlení, které se to aktivně učí (community cohousing groups).
Ať už se rozhodneme udělat změnu radikální cestou a spálit za sebou všechny mosty ke starému způsobu života, nebo na to jdeme metodou postupných malých krůčků (metoda Kaisen), obojí se počítá. Je to cesta ke změně. Důležité je, že jsme začali.
Nic nového pod sluncem
si možná říkáte. S tím naprosto souhlasím, neobjevila jsem Ameriku.
Ale objevila jsem, že právě s tím prvním vykročením z komfortní zóny má stále problém tak obrovské množství lidí, kteří o sobě věří, že jsou probuzení a že jsou na cestě svého růstu, že je tomu až těžké uvěřit. Po těch dlouhých letech rozsáhlého probuzení a transformace, které aktuálně zažíváme, stále existují zástupy lidí, kteří ještě neudělali ten první krok z komfortní zóny a nepřevzali zodpovědnost za svůj život. Sedí a čekají na to, až bude líp a to líp jim někdo zařídí.
